THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čestní vlajkonoši black-doomového žánru z hentecjazyčného území si dali na čas. Šest let od posledního alba „Gaia“ jsou tu s pokračováním. I na současném materiálu se drží toho, co bylo na jejich tvorbě vždy zajímavé a přitažlivé. Tím je střídání nálad, motivů a temp na prostoru celého alba. Dalo by se říci, že krom black metalu a doomu zde najdete i mnoho z celkem vkusného poprocku, prvky gotiky, španělského temperamentu a mnoho, opravdu mnoho dalšího. Vše je v koloritu žánru bohatě proaranžované, některé zvukové studiové domalby nepostrádají grácii a vkus, což ovšem nelze říci o celkovém zvuku. Ten nemá pevnou formu, některá místa tlumí podivným tupozvukým přehozem, kytary by si rozhodně zasloužily více tlaku, bicí více prostoru – hlavně pak kopák, ze kterého zbývá jen nevýrazný mlaskot v pozadí. Ale to bych mohl psát asi ke každé první české nahrávce.
Hlavní atrakcí v této kapele je samozřejmě opět dračice Dasha, její screaming sice ustrnul pouze v jedné poloze, ale vše to vynahrazuje pocit, že něco takového dělá… krásná žena. Obrovskou oporou alba „Waves“ je čistý vokál Dorky z TARA FUKI, která svým projevem podbarvuje téměř každou skladbu a dodává některé typicky gotické prvky. Naprosto samozřejmý, profesionální, lehce a přirozeně působící projev, parádní intonace a pěkná barva hlasu, jsou až odzbrojující. Je jen velmi málo tuzemských metalovách kapel, které se mohou pochlubit podobným klenotem ve své studiové tvorbě. Na „Waves“ dostávají její vokály více prostoru – k nalezení jsou skladby, které se koupají hlavně v jejím vokálu, jednoduché rytmické hladině a klávesové pěně.
„Waves“ není žánrově sice ničím objevné, v podstatě pokračuje tam, kde „Gaia“ skončila, nicméně střídání výtečně jedoucích blackových hoblovaček a melancholických éterických ploch, akustických meziher a přelévajících se klávesových dun způsobují, že se při poslechu nenudíte. Melodická přívětivost dodává skladbám punc přitažlivosti, časté změny potřebnou dynamiku, blacková rytmika a kytary potřebný tah na branku a vrstvené ženské vokály dokonalou něhu. I přes zjevnou košatost tohoto alba je zapotřebí podotknout, že většina skladeb působí ve střídání ostrých a hebkých fragmentů lehce šablonovitě, to však nic němění na tom, že TISÍC LET OD RÁJE touto deskou potvrzují roli významného nestárnoucího mustanga naší black metalové scény, který na dostihové dráze v současné době nemá příliš konkurentů.
Black doomové album, které sice nedisponuje kříšťálově vybroušeným zvukem, zato obsahuje četné žánrové přesahy, přesně dle unikátní receptury, na kterou jsme od těchto moravanů uvyknuti.
7,5 / 10
Dasha
- vokály
Hellča
- klávesy a vokály
Křeček
- vokály
Honza
- el. kytara
Pašík
- el. kytra, akustická kytara
Bacil
- basa, syntezátory, el. kytara, akustická kytara
Moňas
- bicí
Waves (2008)
Gaia (2002)
Tisíc let od ráje (1999)
TLOR live in Gratz (1996)
Trees (demo) (1996)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Elysion
Stopáž: 50:21
Produkce: Tudy a Honza
Studio: MyStudio, sTudio
Z české tvorby mám rád Forgotten Silence, Ador Dorath, Silent Stream ... a teď i Tisíc let od ráje. Zajímavá a působivá deska.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.